míč

KDYŽ SE ŘEKNE „STRESOVAT SE“

 

Trénink – zápas. Stejný sport – jiný význam a důležitost. Stejné hřiště, stejný míč – jiný výkon. Téma šité na míru všem sportovcům, kteří si stěžují, že nedokáží přenést svou výkonnost z tréninkové plochy do mistrovského utkání. Zatím jsem nepotkal snad jediného sportovce, který by měl toto téma zvládnuté a vyřešené tak, že by se jím vůbec nemusel „stresovat“.

PROČ ZÁPAS NENÍ JAKO TRÉNINK?

 

HonzaCO SE DĚJE POD POVRCHEM?

 

PRÁCE S POTENCIÁLEM SPORTOVCE

Svět sportu je velmi rozmanitý a stále znovu přináší nové příběhy, zjištění a ponaučení. Vývoj se od striktního zaměření na kondiční aspekt hry posouvá k hledání detailů, vypilování taktiky a také ke změně v komunikaci s hráči. Drhnout z nich „sovětským“ způsobem kůži již dnes v mnoha sportech nefunguje. Mění se doba a mění se také sportovci – materiál, se kterým trenéři pracují. Je zcela mylné myslet si, že dnešní generace bude přemýšlet a chovat se stejně, jako jsme to měli my. Vlastně to ani nejde a vysvětlení hledejme všude kolem sebe. Stačí se rozhlédnout a pozorovat…

MENTÁLNÍ TRÉNINK JAKO SOUČÁST KOMPLEXNÍ PŘÍPRAVY SPORTOVCE

158OTEVŘENÁ MYSL

Trenérské klišé říká, že sport je o hlavě. Hráči říkají, že jejich výkonnost je z mnoha procent závislá na psychickém stavu, osobní pohodě, důvěře ve vlastní schopnosti. Všichni svorně říkají, že když jsou v klidu, vše se jim lépe daří.

Tak proč ten klid v sobě nemáme?

104PODSTATA

 

Otázky typu Kdo jsem?, Odkud jsem přišel?, Kam jdu? zaměstnávají lidstvo od nepaměti.

Jaká je podstata našeho bytí? Kdo zná přesnou, pravdivou nebo alespoň uspokojivou odpověď?

Jak je to ve sportu? Je podstatou sportovního snažení výsledek nebo proces? Cíl nebo cesta? Odkud kam jde sportovec? Co je výsledkem jeho snahy? Co je cílem?

 

Může být touto podstatou sportu, kým se na této cestě stáváme a kolik příjemných pocitů u toho zažijeme?

Musíme neustále přehodnocovat to, co děláme, jinak nás zvyky a vědomosti

z minula zaslepí vůči novým možnostem. . .“

155PARADOX

 

Je to paradox. Jako trenér se účastním mnoha rozličných debat, jak a čím posunout výkonnost a umění hráčů. Diskutuje se o organizaci tréninku, obsahu, míře zatížení, vhodnosti doplňkových nespecifických metod, nutnosti kompenzace zatížení či individualizaci při tvorbě tréninkových programů. Jemně, tiše a nenápadně se u toho nakousne téma psychické stránky výkonu, které skončí potvrzujícím pokýváním hlavou, že sport je o hlavě. Následně se rychle vrátíme k běhání, nasazení, bojovnosti, taktice a dovednostem. A postěžování si, že svět nám uniká.

Téma, kterému se jako trenéři rádi vyhneme, je způsob naší vlastní komunikace směrem k hráčům. Rádi zapomínáme na to, že klíče k rozvoji hráčů leží také v našich slovech. Komunikace – postoj, obsah sdělení, způsob, tón, načasování, prostředí, zaměření, souvislosti a kontext – to vše hraje velmi důležitou roli. Možná si jako trenéři dostatečně neuvědomujeme, že:

Na počátku bylo slovo . . .

. . . a to slovo často určuje směr a vývoj budoucnosti. Dobře víme z mnoha životních situací, že vyřčené slovo již nelze vzít zpět. Otázka pro nás trenéry tedy zní:

Co vlastně sdělujeme hráči, když na něj mluvíme?

   S laskavým svolením jednoho ze čtenářů

   inspirativního webu kosmal.cz zde uveřejním

   reakci na článek ze série

   Seriál moderního trenéra – NEUSTÁLÉ UČENÍ.

   Myslím si, že přesně zapadá do filozofie

   Seriálu moderního trenéra a ukazuje nenápadně a

   přitom zcela zřetelně vývoj, jakým trénování

   může procházet.

   Děkuji panu Jochmanovi za reakci a přeji

   mnoho objevů na jeho osobní trenérské cestě.

   Michal Kosmál, trenér a kouč

 

NAD DOPISEM ČTENÁŘE

130

 

Dobrý den nebo ahoj,

já bych byl spíše pro druhou možnost. To už nechám na Vás.

Trénuji florbal již 17 sezónu, začínal jsem jako mladé ucho v 18. Jak bych asi mohl jinak začít, než tak, co jsem viděl u ostatních trenérů. Nemusím asi říkat, co to bylo. Výsledky se dostavily velice brzy. Byl jsem na sebe opravdu hrdý. Čím více výsledků, tím větší jsem byl „policajt“ jak na tréninku, tak mimo něj. Nemohu říct, že to jak jsem trénoval, bylo úplně špatné. Každopádně jsem se naučil dobře organizovat, začal jsem vnímat podstatné věci co se týče tréninku atd. Cca 3 roky nazpět jsem si začal uvědomovat, že to asi nebude ta správná cesta. Příkazový „coaching“ dohromady s karuselovými cvičeními měl jednu velkou výhodu – všechno fungovalo a jelo tak jak jsem si představoval. Problém ale byl, že hráči nějak přestávali umět hrát. Čím více jsme tyto věci trénovali, tak neplatilo, že tím jsme byli v těch trénovaných činnostech lepší. Začal jsem si pokládat otázky a dospěl jsem k tomu, že toto asi nebude ta správná cesta. Proto jsem dospěl k názoru, že hru se hráči přeci naučí tím, že budou hrát. Takže jsem trénink úplně předělal. Udělal jsem si herní trénink, kde jsem hráčům neříkal, co mají dělat a připravil jsem takové prostředí, aby hráči na to přišli úplně sami. Dal jsem jim svobodu a možnost se rozhodovat. Trénink najednou začal fungovat úplně jinak. Já se zbavil takového toho vnitřního napětí a začal jsem si trénink mnohem více užívat. Výsledek se dostavil velmi brzy. Hráči nejenže mají mnou požadované dovednosti, ale tréninky je baví o mnohem více a hlavně jsou vyhraní, což se u karuselových tréninků říct nedalo.

                                  

Trénování očima kouče – koučování očima trenéra

ZAKLÍNÁNÍ (sci-fi sumárum)

 

Zaklínaní je nová, velmi progresivní metoda, která potlačuje rozvoj sportovního a lidského potenciálu! Objevili ji trenéři, kteří už mají nejvyšší trenérské licence a ukončili získáním certifikátu své vzdělávání. Přišli na způsob, jak postupně uzavírat rozvoj svého hráče. Tak dlouho si lámali hlavu, až objevili moudra všech mouder a pravdy všech pravd!

Zde předkládám nejnovější objevy v těchto oblastech:

  • Budu-li hráče neustále kritizovat – uzavře se, dále neroste a neklade odpor
  • Jsem-li jeho nadřízený, musí mě hráč poslouchat a nemá právo na svůj názor
  • Má-li hráč na hru jiný názor než trenér, je to špatně
  • Nedělá-li hráč to, co po něm chci, vyhrožováním toho dosáhnu
  • Pozice trenéra mi dává právo soudit charakter hráčů, jejich postoje, jednání a chování
  • Jako trenér mohu manipulovat lidmi a dělat s nimi co se mi zlíbí
  • Vše je podřízeno výsledku – o výkon či zlepšení nejde
  • Když se něco nepodaří – je to vina hráče
  • Když se hráč neposouvá výkonnostně – je to chyba hráče
  • Rozvoj hráče začíná rozvojem hráče. Trenér je z obliga a nemá s tím nic společného
  • Pokud jako trenér nevzbudím v hráči zaujetí pro činnost, je to chyba hráče
  • Neposlouchá-li hráč v tréninku pokyny trenéra, je to chybná výchova rodičů

TRÉNOVÁNÍ OČIMA KOUČE, KOUČOVÁNÍ OČIMA TRENÉRA

V pátek 22.4.2016 vyjde na mých stránkách nový článek!

Seriál moderního trenéra odkryje opačnou stranu mince!

Příběh bude veselý a smutný zároveň…

Buď při tom i ty!

Rezervuj si čas pro pár minut skvělého čtení!

ČTĚTE v pátek 22.4.2016

 

Trenér nebo kouč?

Z povzdálí jsem nedávno sledoval úvahy jednoho trenéra – kouče. Na chvíli se vědomě vrátil do role ‚tradičního trenéra‘. Jeho pocity, důvody a dopady tohoto jednání zde nerozvinu, je to jeho osobní věc.

Na rozvětvené komunikaci mě však zaujala jedna věc, a to reakce kolegy, který umně pojmenoval jednu část debaty takto:

„Vy koučové děláte, jako by pozice ‚tradičního trenéra‘ byla nemoc!“

Chvíli jsem nad tím přemýšlel.

Řekl bych, že dost dlouhou chvíli…

105REPRESE, VÝKON, MOTIV, PROCES

 

Pokud chceme něco změnit, potřebujeme silnou motivaci a podporu okolí

 

Jeden profesionální trenér si vyžádal konzultaci.  Po debatě s ním mě zaujalo, že český hráč automaticky očekává pokuty, represe a zvýšený tlak, který ještě více konzervuje dovednosti a často i ODHODLÁNÍ hráče udělat něco pro toho, kdo je nositelem tlaku a represe…
 
Tlak často nevytváří utkání samotné, ale očekávání a přístup těch, kteří to vše řídí…
 
Více než 4 tisíce let víme, že očekávání je opačným pólem zklamání a odvádí POZORNOST od PROCESU, na který máme přímý vliv, k výsledku, který nemáme nikdy, ale opravdu nikdy pod kontrolou. Na rozdíl od procesu, cesty samotné…
 

Upínáme POZORNOST hráčů k výsledku – BUDOUCNOSTI – která na rozdíl od PRÁVĚ PROBÍHAJÍCÍ CHVÍLE neexistuje

 
Je český hráč natolik MENTÁLNĚ VYSPĚLÝ (je jeho vědomí natolik strukturované), aby toto chápal? Když je od malička jeho POZORNOST, která je klíčovou veličinou života v kterémkoli okamžiku a také v procesu učení se, odváděna zcela jinam?
 
Jsou ti, kteří hráče řídí, natolik MENTÁLNĚ VYSPĚLÍ, aby s těmito informacemi uměli pracovat?
 
Je tu jedna možnost – REPRESE – stejně jako ji vůdci měli z pozice moci před 50-ti lety. Stejně jako ji měli kdykoli v dějinách. Víme, jak to pak vypadá…
 
ČAS ukazuje, že to z dlouhodobého pohledu vůbec nefunguje, právě naopak. Že se jedná spíše o bezvládnou reakci a volání o pomoc. Pokud už tato možnost zafunguje, tak jen jednou za čas. Opakovaně nikoli…
 

I BIČ SE ČASEM UNAVÍ A OPOTŘEBUJE. . .

Vím, je to někdy složité…
Sportu zdar a fotbalu zvláště.

   Krátké zamyšlení

90

TRÉNOVÁNÍ SE MĚNÍ

Když jsem začínal s fotbalem, bylo mi sedm let. Doba byla, jaká byla. Zase tak moc si toho nepamatuji. Jisté však je, že jsem od 7 let chodil podél řeky na “můj opavský stadion“

 

Pamatuji se na své první trenéry. Byť dělali, co mohli, snažili se, jak nejlépe dovedli a využívali všech informací, které v té době měli k dispozici, charakteristickým rysem tréninku byl řídící, direktivní přístup. Hráči dělali jen to, co jim trenér řekl a dovolil. Diskuze se nepromíjela. Poměrně často se na hřišti objevovala kritika, křik, někdy také urážky. Myslím si, že to byly jen důsledky doby, která i díky režimu prostě nedovolovala být svobodným člověkem a využívat vlastní nápady, kreativitu a potenciál naplno. Byli jsme takoví koníci, kteří běhali tak, jak trenéři řekli.