HRÁČ JAKO PARTNER?

 

Doba se změnila. Dnešní děti jsou jiné, než jsme byli my. Mocenský nástroj ve formě neustálé kontroly, direkce a příkazů pomalu ustupuje ze scény. Základní potřebou se stává svoboda. Moderní lidé chtějí krátké a rychlé podněty, peníze berou spíše jako prostředek k seberealizaci než jako primární cíl, chtějí žít život podle svého. Chtějí všechno hned. Jsou tak naučeni a zvyklí, že to jde. Celý svět se rozděluje díky komunikačním technologiím, lidé se vzdalují od sebe a míří k čím dál větší individualizaci. O to těžší je zajistit fungování jednotlivce ve skupinovém sportu, jeho spokojenost, zaujetí a zapojení do společné práce

 

RAMBO

 

Kdo z vás si pamatuje kultovní válečnou postavu jménem Rambo, kterou ztvárnil Sylvester Stallone a stal se díky ní nesmrtelným?

A jak souvisí tento namakaný válečník se sportem?

Dovolím si vytvořit symbolickou spojitost, zdánlivě vzdálenou a odlišnou, avšak jednoduchou, silnou a fungující také pro každého sportovce.

Rambo je vždy vítěz. Tak už to v takových filmech chodí. Je to příliš naivní a pohádkové? Možná. Avšak Rambo má něco, co funguje. Shrnul jsem to ve své symbolice do tří zásadních bodů:

 

VYŘEŠTE TO RYCHLE!

 

Přítomnost. Často omílané slovo, znáte ho z moderního klišé “tady a teď“. Jediné, co existuje. To ostatní jsou vzpomínky na minulost nebo představy budoucnosti. Přítomnost je. Tady a teď, teď a tady. Teď a teď a teď. Sled momentů, které se spojují v kontinuální celek a ten vnímáme jako právě probíhající okamžiky. Teď a teď a teď…

V TOMTO MOMENTU – ZDE – JSEM BDĚLÝ,

POZORNÝ, PONOŘENÝ DO DĚJE.

KDYŽ JSEM ZDE, NEMOHU BÝT TAM.

KDYŽ JSEM TAM, NEMOHU BÝT ZDE. . .

 

CHYBIČKA, MYŠLENKY, POCITY, REAKCE

Petr je brankář a před chvílí odkopl míč nepřesně levou nohou. Soupeř situaci nevyužil, ale Petrovy myšlenky se neustále vrací zpět k dané situaci. Přemýšlí o ní, trošku si uvnitř sebe nadává, že to nevyřešil jinak. Setrvává v minulosti, je k ní připoután, ne a ne od ní odstoupit. Nezdar a chybička, kterou okolí hodnotí samozřejmě negativně (trenér kroutí hlavou, spoluhráč se ozve slovní výtkou – proč to nekopneš pořádně), setrvává uvnitř hráče, přestože se na hřišti odehrává další situace. Negativní náhled okolí v Petrovi způsobuje nepříjemné pocity – máme v genech zakořeněný strach z odmítnutí. Pocity nahlodávají jeho zápasovou důvěru a projeví se v jeho chování…

 

SILOČÁRY OSUDU

 

…nemůžu za to. Když mě někdo vytočí, začnu se bránit. Jsem agresivní, potřebuji, aby mé ego zvítězilo. Naštvu se, vzedme se něco ve mně a já jdu do útoku. Nechci to takhle, ale nevím, co s tím. Vím, že často svým spoluhráčům ublížím. Chtěl bych je podpořit, ale neumím to. Když chybují, okamžitě na ně zaútočím. Přitom sám dělám také chyby a nejvíc mi pomůže, když si toho nikdo “jako že nevšimne“ a podpoří mě. Můžu to změnit?…

Na to, že je tomu chlapci 17 let, je to poměrně zralé uvědomění. Nyní stojí na prahu změny, pro kterou se může rozhodnout. Bude ho to stát časovou a energetickou investici a bude to trvat dost dlouho.

STOJÍ TO ZA TO?

 

PAPIŇÁK

 

„Mysl ovládaná vztekem (či jinou negativní emocí) má na okolní skutečnost zkreslený pohled a přivozuje si tak nekonečné frustrace.“

Jon Kabat-Zinn, z knihy Život samá pohroma

Jsou chvíle, kdy bys jako trenér nejraději hráče roztrhl, protože neudělal na hřišti to, co jsi ty od čáry viděl jako jasné řešení?

Jsi hráč, který se neustále podivuje nad rozhodnutím rozhodčího, a ještě pět minut po něm jsi uvnitř napjatý vztekem a zlostí k prasknutí?

Jsi občas jako papiňák, vře to v tobě, chtěl bys změnit situaci, ale nemáš nad ní žádnou moc?

Je vůbec něco, co se v této chvíli jeví jako konstruktivní reakce? V té chvíli, kdy se vlna emocí a s ní spojená energie chystá vytrysknout a ovládnout tě skrz naskrz?

 

 

CHCEŠ?

 

Nepřestane mě to udivovat. Mladí hráči mluví o medailích, úspěších, penězích, slávě a o tom, jak moc to všechno chtějí. Proti tomu se nedá nic namítat. Když se dostaneme k činům zjistíme, že nedotahují věci do konce, nejsou dostatečně cílevědomí, vytrvalí ani trpěliví. V tréninku se neumí soustředit. Kdejaká maličkost je rozhodí a odvede jejich pozornost od tréninkového nasazení, preciznosti a důslednosti, které jsou tolik nutné pro vypilování sportovních dovedností. O jejich náladovosti už dnes existují dokonce knihy. Máme tu čest s “novou generací“…

Našel jsem a objevil pro sebe nové poznání, které mi vnáší další pochopení do problematiky sportovní přípravy:

 

Chtít a myslet si, že chci, jsou dvě rozdílné věci…

 

MILAN

 

Zdeněk Bartoušek je otcem fotbalového brankáře. Nedávno mi poslal osobní gratulaci k postupu SFC Opava do první ligy. Je až dojemné, když si na vás vzpomene někdo, od koho to vůbec nečekáte a vůbec netušíte, že jste v jeho životě sehrál nějakou (možná důležitou) roli…

…“vždy, když

se setkáme (syn žije v Praze) tak samozřejmě probíráme

fotbal a vzpomínáme na Vás, nejen, jako na trenéra, ale

hlavně, jako na člověka, který mému synovi otevřel oči

(mysl) a z Vašich poznatků a rad, těží i ve svém osobním

životě a za to Vám patří obrovský dík, neboť jste jediný

člověk (trenér), který se kdy zabýval Milanovou psychikou!…“

 

ZASE TA PSYCHIKA?

Jistě, můžete si říct, že je to jen sebechvála a tendenčně napsaný článek. Máte na to právo. Jako kouč, osobní konzultant a trenér zaměřený na individuální práci vidím to podstatné v poslední větě…

 

JOEL KAYAMBA

 

Jedním ze sportovců, se kterým jsem v jarní sezóně spolupracoval, je Joel Ngandu Kayamba. Miláček opavského publika, excelentní fotbalový driblér a sympatický mladý muž z Konga, který se do české republiky přestěhoval před 5-ti lety s cílem prosadit se v profi fotbale. Využil jsem naše poslední setkání k položení několika otázek s tím, že bych rád s jeho příběhem seznámil čtenáře webu a příznivce koučování – tedy aktivního přístupu k vlastnímu životu. Joel svolil a rozhodl se podělit o část svého osobního příběhu především s mladými sportovci, kteří budou chtít v budoucnu také dosáhnout na svůj fotbalový sen.

Zde je přepis našeho rozhovoru…

 

DVA OPRAVDOVÉ PŘÍBĚHY

 

Končí jarní část fotbalové sezóny. Hráči mají za sebou mnoho bitev, ve kterých hledali způsob, jak se spojit se svým nejlepším výkonem. Některým to jde snadněji, jiní se nadřou více a někteří – přestože se mnoho “snaží“, ne a ne to udělat, aby to klapalo podle představ. Rád bych se podělil o dva příběhy, které dokazují to, co víme dlouho: tělo a mysl jsou spojené nádoby, které se navzájem ovlivňují a doplňují. Zvláštní je, že kondici věnujeme velkou péči a mnoho času a úsilí. Jako by to bylo to jediné, co zasluhuje naši pozornost. Jako trenéři víme, že pro udržení kondiční úrovně potřebuje tělo každý den určitý smysluplný impuls odpovídající nárokům sportu a úrovně, ve které se snažíme prosadit. To se již nedá říci o práci s psychickou částí výkonu – pochopení obsahu a způsobu, jakým prožíváme trénink, zápas, tlak, strach, své sebevědomí či emoce spojené s vypjatými chvílemi.

 

Co prožíváme a jak, když hrajeme svůj důležitý zápas?

 

Promiňte, musím to napsat: PSYCHIKA JE KLÍČOVÁ!

 

ZEN – NA CESTĚ K VÍTĚZSTVÍ

 

Hráč chce být úspěšný a nakládá si velké cíle, velké váhy, velké úseky. Má od sebe velká očekávání a žije pod velkým tlakem okolí i sebe samého. Necítí se úplně nejlépe, ale MUSÍ být přece ÚSPĚŠNÝ. Spokojenost je v nedohlednu, hlavně však, že cíle a očekávání jsou velké a zdánlivě i blízko.

Přístup, který nemá daleko k frustraci, energetickému vyčerpání, ztrátě lásky ze sportu, ke zranění…

Existuje na stejné téma také jiný pohled? Sport a progres, úspěch a vítězství? Ano, je to ZEN.

Filozofie ZENu je stovky let stará. Dala by se charakterizovat těmito slovy: