ZEN – NA CESTĚ K VÍTĚZSTVÍ

 

Hráč chce být úspěšný a nakládá si velké cíle, velké váhy, velké úseky. Má od sebe velká očekávání a žije pod velkým tlakem okolí i sebe samého. Necítí se úplně nejlépe, ale MUSÍ být přece ÚSPĚŠNÝ. Spokojenost je v nedohlednu, hlavně však, že cíle a očekávání jsou velké a zdánlivě i blízko.

Přístup, který nemá daleko k frustraci, energetickému vyčerpání, ztrátě lásky ze sportu, ke zranění…

Existuje na stejné téma také jiný pohled? Sport a progres, úspěch a vítězství? Ano, je to ZEN.

Filozofie ZENu je stovky let stará. Dala by se charakterizovat těmito slovy:

 

JÁ CHCI TAKY JEDNIČKU!

 

Jeden můj přítel mi kdysi moc dobře poradil.

Řekl mi toto: „Michale, každé dítě má právo získat svoji jedničku.“

Jirka Halda je speciální pedagog a personální poradce a možná tím myslel také to, že pokud chceme někoho něco naučit, potřebujeme nutně najít něco, co u něj funguje, co můžeme ocenit, co je pro daného člověka dosažitelné a za co může dostat svoji jedničku.

Čas mi ukázal, že je to jedna
z nejdůležitějších podmínek
pro budování sebedůvěry hráče.

 

BUDUJEŠ SVOU STABILITU?

Zřejmě se shodneme, že sport a jeho požadavky na maximální výkon přinášejí situace, které jsou spojeny s napětím, strachem a doprovázeny určitou mírou stresu. Jen pro krátký výčet ze slov samotných sportovců:

NECHCI MÍT STRACH.
NECHCI BÝT NERVÓZNÍ.
NECHCI BÝT ZBRKLÝ.
NECHCI, ABY NA MĚ PŮSOBILA POTŘEBA VÝSLEDKŮ.
NECHCI SE STRESOVAT.
NECHCI MÍT TOLIK MYŠLENEK.
NECHCI SE TOLIK BÁT…

Dobře. Rozumím.

ALE CO TEDY CHCEŠ, SPORTOVČE?

CO KDYŽ TO JE „TO“, OČ TU PRÁVĚ BĚŽÍ…

Můžeme na tuto záležitost pohlédnout z pozice „problém“ nebo z pozice „hledám možnost“. Volím druhou variantu, protože je plná aktivity a obsahuje „výzvu něco se naučit“… …když přehodíme výhybku z NEchci na CHCI, dojdeme většinou k větší konkretizaci, v jakém stavu bychom chtěli být v momentě, kdy se odehrává složitá situace. Právě ta, která svými nároky vytváří stresovou reakci v našem těle…

Možná si uvědomíme, že klid, koncentrace, plná pozornost, nadhled, uvolněnost, radost z výzvy, přiměřené nabuzení, odvaha, zdravá míra ostražitosti a mnoho dalších jsou vlastně stavy, které známe. Nejsou zase tak cizí… Jen se jaksi vzdálily ve chvílích plných napětí a očekávání, právě když jsme je nejvíc potřebovali…

CHCI TÍM JEN ŘÍCT, ŽE JE JISTĚ (pro ty, kteří chtějí) LEPŠÍ POSILOVAT ZDROJE a MOŽNOSTI, KTERÉ MÁME a JSOU NAŠÍ PŘIROZENOU SOUČÁSTÍ, NEŽ SE NUTNĚ ZBAVOVAT NĚČEHO, CO TADY PROSTĚ JE, JEN SI S TÍM POD TÍHOU OKAMŽIKU NEUMÍME PORADIT.

Holt si přiznejme, že ne vždy zvládáme těžké situace snadno a s bravurou.

Mám plný pytel vlastních příběhů, kdy jsem něco NEzvládl tak, jak bych chtěl…

Možná může být toto přiznání právě tím zlomem, kdy si UVĚDOMÍME své slabiny a ZALÉVÁNÍM A PODPOROU VLASTNÍCH ZDROJŮ SE NAUČÍME ZVLÁDAT a ŘEŠIT NAPJATÉ SITUACE JINAK.

Myšlenka: Které zdroje, vlastnosti a schopnosti Vám pomohly přežít, uspět a dostat se až tam, kde jste dnes? Co takhle tyto „možnosti“ oprášit, zvědomit a cíleně pěstovat a posilovat?

PS: STAČÍ CHTÍT…

S přáním úspěšné cesty Michal

 


Klikni na Facebook profil
www.kosmal.cz
OTÁZKY. ZAMYŠLENÍ. INSPIRACE.

 

 

NE-NALADĚN

 

Když ladíte rádiovou frekvenci, hledáte tu, kterou nechcete? Nechci být hnidopich, jen se ptám. Všiml jsem si totiž, že až velmi často mluví sportovci o tom, co nechtějí. Tak mě napadlo, jak by se vlastně mohli vyladit na výkon díky tomu, že budou přemýšlet o něčem a vytvářet si představy něčeho, co ve svém výkonu mít NEchtějí…

CHCEŠ BÝT NALADĚN NEBO NE-NALADĚN?

Když jsem se nedávno bavil s šestnáctiletým Jardou, popisoval mi situaci, kdy udělal chybu:

„…a hned po chybě jsem se začal bát, že udělám další. Ten strach mě svazoval, najednou mé sebevědomí zmizelo a na nic dalšího jsem si v tu chvíli netroufnul. Ten strach mě stahuje tady, uvnitř, uprostřed hrudníku, jako by se vyfukovala duše z míče. Víte, jak to myslím… Nechci se takhle cítit, nechci, aby mé sebevědomí spadlo. Vlastně si v tu chvíli začnu HROZNĚ PŘÁT, abych NEUDĚLAL další chybu a ona se stane a pak třeba ještě další…“

Tak si to pojďme spolu rozebrat postupně…

 

UMÍŠ SI PORUČIT?

Jedním z faktorů, které rozhodnou o tvé úspěšnosti a výsledcích, kterých chceš dosahovat, je tvá schopnost “UMĚT SI PORUČIT“.

Využijme pro názornost jeden praktický příklad z tréninku fotbalového týmu:

Mužstvo trénuje a jedním ze stanovišť je 10-ti metrový sprint. Když chvíli pozorujete práci hráčů, okamžitě poznáte, kdo se za čas zlepší. Jak? Zdůrazním, že není nutné být odborníkem na danou oblast a problematiku…

 

OBĚ STRANY MINCE

 

Přijde za mnou sportovec a říká:

„Chtěl bych se zlepšit, posunout, nastavit si hlavu. Chtěl bych vyšší plat, úspěch, přestup do lepšího klubu. Chci se prosadit, chci něčeho dosáhnout…“

Chvíli to vypadalo, jako by přišel do supermarketu a doufal, že právě přišlo nové zboží a on si ho jen pohodlně uloží do svého nákupního košíku. Nechci mu brát iluze, ale takhle to nefunguje…

Jeho naivní přístup mě však inspiroval k zamyšlení, které by se mohlo stát vodítkem pro ty, kteří opravdu chtějí zvládat svou cestu lépe, úspěšněji a cítit se u toho spokojenější sami se sebou…

 

INSTANTNÍ ÚSPĚCH

Jsem fotbalový trenér a kouč a zajímám se o rozvoj sportovce a jeho kariéry. Nezřídka poznám hráče ve 12-13 letech, kdy si všimnu jeho PŘÍSTUPU k tréninku a povinnostem. Pak sleduji období jeho přechodu do dorostenecké kategorie, které zvýší nároky na jeho osobu. Kolem 18-ti let vidím, jak chce být SÁM a DOSPĚLÝ, přestože ještě stále potřebuje rodiče a podporu mnoha lidí k tomu, aby rostl a stal se opravdu dospělým, alespoň co do dosaženého věku. Po dvacítce se jeho představa světa malinko rozpadne, protože zjistí, že cesta k úspěchu a sebeprosazení je plná překážek a o něco delší, než si myslel. A tak bych mohl pokračovat věkovým průřezem jeho kariéry.

To hlavní sdělení, které nám věkově starším předávají naši mladí svěřenci, jsem si odvodil z mnoha osobních rozhovorů a konzultačních hodin v koučovací praxi.

 

ZODPOVĚDNOST

 

Ale no tak! Každý to přece víme! Kolektivní sport nabízí jednu úžasnou příležitost – ukázat na druhého a přehodit na něj svůj nezdar. Určitě si vzpomeneš na situace, kdy “sis myslel“, že On něco udělá – On to však neudělal a tvá přihrávka byla zmařena. Přestože byl míč na tvé noze a ty jsi rozhodoval o jeho směru, hledals viníka někde jinde…

 

ONE MAN SHOW

 

S čím vstupuje hráč do utkání? Co od sebe očekává? Jaké nastavení mu funguje? Co potřebuje k tomu, aby podal špičkový výkon? Jaký vliv má na svůj výkon? Co potřebuje pro svůj výkon od svého okolí? Jaký přístup je pro něj vhodný? Co ho vzdaluje od nejlepšího výkonu?

SPOLUPRÁCE

Někteří sportovci, především ti z kolektivních sportů, mají jen chabé povědomí o spolupráci s koučem, sportovních psychologem či mentorem. Kolektivní povaha jejich sportu je nenutí převzít plnou zodpovědnost za svůj výkon, protože jsou od malička v područí těch, kteří vše řídí – trenérů. Ti určují sraz, místo, čas, náplň, zatížení, taktiku, metodiku…někdy i to, jak se má sportovec cítit u sportovního výkonu, kdy a čeho se má či nemá bát, a jak to má vlastně všechno v sobě mít. Je jasné, že tento přístup příliš osobnost hráče k autonomii neformuje.

Přesto i v kolektivním sportu jsou posty, které již nedovolují poukázat na někoho jiného. Jsou první, u koho hra začíná a také poslední, u koho končí. Jsou to brankáři. Hokej, fotbal, házená a další sporty.

Tito hráči se musejí spolehnout jen na sebe, a proto je plná zodpovědnost v jejich rukách. Útočník se může vymluvit, že mu “někdo“ špatně přihrál, ale brankář se nemá za koho schovat. Je to o zodpovědnosti – tedy One Man Show

M E D I T A C E   a   S P O R T

 

VĚDĚLI JSTE, ŽE…

…mnoho úspěšných sportovců medituje nebo se věnuje nějaké jiné formě vědomé relaxace a odpočinku těla i mysli?

Proč to dělají? Mají pro to několik zřejmých důvodů…