JAK VYROBIT OSLA

 

…tak se stalo, že se Pepík začal chovat jako osel.

A všichni se tomu divili…

 

TRENÉR A ZVÍDAVOST

 

 

Zvídavost je moc hezké slovo. Má také pro tvůj sportovní růst ohromný význam. Ať jsi trenér nebo hráč, míra tvé zvídavosti dost zásadně určí, co objevíš a kam se posuneš…

Spolupráce s těmi trenéry, kteří neustrnuli ve svém vývoji potom, co dosáhli své „licence“, je vždy inspirující procházkou s novou porcí poznání. Opakovaně se potvrzuje, že pokud je trenér „OTEVŘENÝ A ZVÍDAVÝ“, vyústí jeho „PROAKTIVNÍ PŘÍSTUP“ v nové možnosti, jak ovlivnit růst celého týmu i jednotlivých hráčů. Je těžké to vysvětlovat, pokud si to člověk sám nezkusí nebo už dopředu tuto možnost zavrhne. Třeba proto, že není dost zvídavý…

 

NA ČEM PRACUJEŠ?

 

Ach jo, zase trénink…

Kolikrát jsem to slyšel z úst těch, které sport živí. Je až s podivem, kolik hráčů (fotbal, hokej, basket) si dokáže zavzdychat nad tím, že musí tvrdě trénovat. Fakt je, že stereotyp může člověka jak unavit, tak úplně zničit. Občasným nářkům se tedy nelze divit. Existuje však okamžik, který dokáže náladu překlopit na jinou stranu.

Ptáš se, o co tady jde?

 

TRENÉRE, NA SLOVÍČKO…

 

Ahoj, trenére. Dovol na slovíčko. Chtěl bych ti něco říct. Objevil jsem věc, která rozhodne o tvém úspěchu mnohem více než obsah tréninku, který si tak pečlivě chystáš.

Chceš to?

 

TATÍNKOVI: ABYS POCHOPIL

 

KDO CHYBUJE ÚMYSLNĚ?

Naše děti se snaží. Jejich snaha je přirozeně obyčejná, normální, odpovídá jejich temperamentu, povaze a nastavení. Nedělají chyby úmyslně. Nekazí přihrávky schválně. Nevytahují balóny z brány proto, že by rády dostávaly góly jen tak, pro radost.

Jejich ztráty je bolí. Mrzí je neúspěch, selhání, propady. Pláčou, když prohrají důležitý zápas…

Trpí. Trpí, když nenajdou pochopení.

Trpí, když se jich nezastaneme.

Trpí, když v nás necítí oporu i přes zklamání z prohry.

Trpí, když jejich lidskou hodnotu

pokládáme na misky vah a

vyvažujeme ji výsledkem nebo tím,

co společnost nazývá úspěchem…

 

NENÍ TRENÉR JAKO TRENÉR

 

KDO JE TO TEN TRENÉR?

Jako trenér dobře vím, že mým úkolem je dovést hráče k nejlepšímu výkonu. K tomu potřebuji vždy využívat schopnost nahlížet na hru očima svého hráče, abych k tomu mohl používat vhodné nástroje…

 

HRÁČ JAKO PARTNER?

 

Doba se změnila. Dnešní děti jsou jiné, než jsme byli my. Mocenský nástroj ve formě neustálé kontroly, direkce a příkazů pomalu ustupuje ze scény. Základní potřebou se stává svoboda. Moderní lidé chtějí krátké a rychlé podněty, peníze berou spíše jako prostředek k seberealizaci než jako primární cíl, chtějí žít život podle svého. Chtějí všechno hned. Jsou tak naučeni a zvyklí, že to jde. Celý svět se rozděluje díky komunikačním technologiím, lidé se vzdalují od sebe a míří k čím dál větší individualizaci. O to těžší je zajistit fungování jednotlivce ve skupinovém sportu, jeho spokojenost, zaujetí a zapojení do společné práce

 

VYŘEŠTE TO RYCHLE!

 

Přítomnost. Často omílané slovo, znáte ho z moderního klišé “tady a teď“. Jediné, co existuje. To ostatní jsou vzpomínky na minulost nebo představy budoucnosti. Přítomnost je. Tady a teď, teď a tady. Teď a teď a teď. Sled momentů, které se spojují v kontinuální celek a ten vnímáme jako právě probíhající okamžiky. Teď a teď a teď…

V TOMTO MOMENTU – ZDE – JSEM BDĚLÝ,

POZORNÝ, PONOŘENÝ DO DĚJE.

KDYŽ JSEM ZDE, NEMOHU BÝT TAM.

KDYŽ JSEM TAM, NEMOHU BÝT ZDE. . .

 

CHYBIČKA, MYŠLENKY, POCITY, REAKCE

Petr je brankář a před chvílí odkopl míč nepřesně levou nohou. Soupeř situaci nevyužil, ale Petrovy myšlenky se neustále vrací zpět k dané situaci. Přemýšlí o ní, trošku si uvnitř sebe nadává, že to nevyřešil jinak. Setrvává v minulosti, je k ní připoután, ne a ne od ní odstoupit. Nezdar a chybička, kterou okolí hodnotí samozřejmě negativně (trenér kroutí hlavou, spoluhráč se ozve slovní výtkou – proč to nekopneš pořádně), setrvává uvnitř hráče, přestože se na hřišti odehrává další situace. Negativní náhled okolí v Petrovi způsobuje nepříjemné pocity – máme v genech zakořeněný strach z odmítnutí. Pocity nahlodávají jeho zápasovou důvěru a projeví se v jeho chování…

 

SILOČÁRY OSUDU

 

…nemůžu za to. Když mě někdo vytočí, začnu se bránit. Jsem agresivní, potřebuji, aby mé ego zvítězilo. Naštvu se, vzedme se něco ve mně a já jdu do útoku. Nechci to takhle, ale nevím, co s tím. Vím, že často svým spoluhráčům ublížím. Chtěl bych je podpořit, ale neumím to. Když chybují, okamžitě na ně zaútočím. Přitom sám dělám také chyby a nejvíc mi pomůže, když si toho nikdo “jako že nevšimne“ a podpoří mě. Můžu to změnit?…

Na to, že je tomu chlapci 17 let, je to poměrně zralé uvědomění. Nyní stojí na prahu změny, pro kterou se může rozhodnout. Bude ho to stát časovou a energetickou investici a bude to trvat dost dlouho.

STOJÍ TO ZA TO?

 

 

CHCEŠ?

 

Nepřestane mě to udivovat. Mladí hráči mluví o medailích, úspěších, penězích, slávě a o tom, jak moc to všechno chtějí. Proti tomu se nedá nic namítat. Když se dostaneme k činům zjistíme, že nedotahují věci do konce, nejsou dostatečně cílevědomí, vytrvalí ani trpěliví. V tréninku se neumí soustředit. Kdejaká maličkost je rozhodí a odvede jejich pozornost od tréninkového nasazení, preciznosti a důslednosti, které jsou tolik nutné pro vypilování sportovních dovedností. O jejich náladovosti už dnes existují dokonce knihy. Máme tu čest s “novou generací“…

Našel jsem a objevil pro sebe nové poznání, které mi vnáší další pochopení do problematiky sportovní přípravy:

 

Chtít a myslet si, že chci, jsou dvě rozdílné věci…