Tag Archives: Sebekoučování

 

HRÁČ JAKO PARTNER?

 

Doba se změnila. Dnešní děti jsou jiné, než jsme byli my. Mocenský nástroj ve formě neustálé kontroly, direkce a příkazů pomalu ustupuje ze scény. Základní potřebou se stává svoboda. Moderní lidé chtějí krátké a rychlé podněty, peníze berou spíše jako prostředek k seberealizaci než jako primární cíl, chtějí žít život podle svého. Chtějí všechno hned. Jsou tak naučeni a zvyklí, že to jde. Celý svět se rozděluje díky komunikačním technologiím, lidé se vzdalují od sebe a míří k čím dál větší individualizaci. O to těžší je zajistit fungování jednotlivce ve skupinovém sportu, jeho spokojenost, zaujetí a zapojení do společné práce

 

RAMBO

 

Kdo z vás si pamatuje kultovní válečnou postavu jménem Rambo, kterou ztvárnil Sylvester Stallone a stal se díky ní nesmrtelným?

A jak souvisí tento namakaný válečník se sportem?

Dovolím si vytvořit symbolickou spojitost, zdánlivě vzdálenou a odlišnou, avšak jednoduchou, silnou a fungující také pro každého sportovce.

Rambo je vždy vítěz. Tak už to v takových filmech chodí. Je to příliš naivní a pohádkové? Možná. Avšak Rambo má něco, co funguje. Shrnul jsem to ve své symbolice do tří zásadních bodů:

 

PAPIŇÁK

 

„Mysl ovládaná vztekem (či jinou negativní emocí) má na okolní skutečnost zkreslený pohled a přivozuje si tak nekonečné frustrace.“

Jon Kabat-Zinn, z knihy Život samá pohroma

Jsou chvíle, kdy bys jako trenér nejraději hráče roztrhl, protože neudělal na hřišti to, co jsi ty od čáry viděl jako jasné řešení?

Jsi hráč, který se neustále podivuje nad rozhodnutím rozhodčího, a ještě pět minut po něm jsi uvnitř napjatý vztekem a zlostí k prasknutí?

Jsi občas jako papiňák, vře to v tobě, chtěl bys změnit situaci, ale nemáš nad ní žádnou moc?

Je vůbec něco, co se v této chvíli jeví jako konstruktivní reakce? V té chvíli, kdy se vlna emocí a s ní spojená energie chystá vytrysknout a ovládnout tě skrz naskrz?

 

 

CHCEŠ?

 

Nepřestane mě to udivovat. Mladí hráči mluví o medailích, úspěších, penězích, slávě a o tom, jak moc to všechno chtějí. Proti tomu se nedá nic namítat. Když se dostaneme k činům zjistíme, že nedotahují věci do konce, nejsou dostatečně cílevědomí, vytrvalí ani trpěliví. V tréninku se neumí soustředit. Kdejaká maličkost je rozhodí a odvede jejich pozornost od tréninkového nasazení, preciznosti a důslednosti, které jsou tolik nutné pro vypilování sportovních dovedností. O jejich náladovosti už dnes existují dokonce knihy. Máme tu čest s “novou generací“…

Našel jsem a objevil pro sebe nové poznání, které mi vnáší další pochopení do problematiky sportovní přípravy:

 

Chtít a myslet si, že chci, jsou dvě rozdílné věci…

 

MILAN

 

Zdeněk Bartoušek je otcem fotbalového brankáře. Nedávno mi poslal osobní gratulaci k postupu SFC Opava do první ligy. Je až dojemné, když si na vás vzpomene někdo, od koho to vůbec nečekáte a vůbec netušíte, že jste v jeho životě sehrál nějakou (možná důležitou) roli…

…“vždy, když

se setkáme (syn žije v Praze) tak samozřejmě probíráme

fotbal a vzpomínáme na Vás, nejen, jako na trenéra, ale

hlavně, jako na člověka, který mému synovi otevřel oči

(mysl) a z Vašich poznatků a rad, těží i ve svém osobním

životě a za to Vám patří obrovský dík, neboť jste jediný

člověk (trenér), který se kdy zabýval Milanovou psychikou!…“

 

ZASE TA PSYCHIKA?

Jistě, můžete si říct, že je to jen sebechvála a tendenčně napsaný článek. Máte na to právo. Jako kouč, osobní konzultant a trenér zaměřený na individuální práci vidím to podstatné v poslední větě…

 

DVA OPRAVDOVÉ PŘÍBĚHY

 

Končí jarní část fotbalové sezóny. Hráči mají za sebou mnoho bitev, ve kterých hledali způsob, jak se spojit se svým nejlepším výkonem. Některým to jde snadněji, jiní se nadřou více a někteří – přestože se mnoho “snaží“, ne a ne to udělat, aby to klapalo podle představ. Rád bych se podělil o dva příběhy, které dokazují to, co víme dlouho: tělo a mysl jsou spojené nádoby, které se navzájem ovlivňují a doplňují. Zvláštní je, že kondici věnujeme velkou péči a mnoho času a úsilí. Jako by to bylo to jediné, co zasluhuje naši pozornost. Jako trenéři víme, že pro udržení kondiční úrovně potřebuje tělo každý den určitý smysluplný impuls odpovídající nárokům sportu a úrovně, ve které se snažíme prosadit. To se již nedá říci o práci s psychickou částí výkonu – pochopení obsahu a způsobu, jakým prožíváme trénink, zápas, tlak, strach, své sebevědomí či emoce spojené s vypjatými chvílemi.

 

Co prožíváme a jak, když hrajeme svůj důležitý zápas?

 

Promiňte, musím to napsat: PSYCHIKA JE KLÍČOVÁ!

 

ZEN – NA CESTĚ K VÍTĚZSTVÍ

 

Hráč chce být úspěšný a nakládá si velké cíle, velké váhy, velké úseky. Má od sebe velká očekávání a žije pod velkým tlakem okolí i sebe samého. Necítí se úplně nejlépe, ale MUSÍ být přece ÚSPĚŠNÝ. Spokojenost je v nedohlednu, hlavně však, že cíle a očekávání jsou velké a zdánlivě i blízko.

Přístup, který nemá daleko k frustraci, energetickému vyčerpání, ztrátě lásky ze sportu, ke zranění…

Existuje na stejné téma také jiný pohled? Sport a progres, úspěch a vítězství? Ano, je to ZEN.

Filozofie ZENu je stovky let stará. Dala by se charakterizovat těmito slovy:

 

BUDUJEŠ SVOU STABILITU?

Zřejmě se shodneme, že sport a jeho požadavky na maximální výkon přinášejí situace, které jsou spojeny s napětím, strachem a doprovázeny určitou mírou stresu. Jen pro krátký výčet ze slov samotných sportovců:

NECHCI MÍT STRACH.
NECHCI BÝT NERVÓZNÍ.
NECHCI BÝT ZBRKLÝ.
NECHCI, ABY NA MĚ PŮSOBILA POTŘEBA VÝSLEDKŮ.
NECHCI SE STRESOVAT.
NECHCI MÍT TOLIK MYŠLENEK.
NECHCI SE TOLIK BÁT…

Dobře. Rozumím.

ALE CO TEDY CHCEŠ, SPORTOVČE?

CO KDYŽ TO JE „TO“, OČ TU PRÁVĚ BĚŽÍ…

Můžeme na tuto záležitost pohlédnout z pozice „problém“ nebo z pozice „hledám možnost“. Volím druhou variantu, protože je plná aktivity a obsahuje „výzvu něco se naučit“… …když přehodíme výhybku z NEchci na CHCI, dojdeme většinou k větší konkretizaci, v jakém stavu bychom chtěli být v momentě, kdy se odehrává složitá situace. Právě ta, která svými nároky vytváří stresovou reakci v našem těle…

Možná si uvědomíme, že klid, koncentrace, plná pozornost, nadhled, uvolněnost, radost z výzvy, přiměřené nabuzení, odvaha, zdravá míra ostražitosti a mnoho dalších jsou vlastně stavy, které známe. Nejsou zase tak cizí… Jen se jaksi vzdálily ve chvílích plných napětí a očekávání, právě když jsme je nejvíc potřebovali…

CHCI TÍM JEN ŘÍCT, ŽE JE JISTĚ (pro ty, kteří chtějí) LEPŠÍ POSILOVAT ZDROJE a MOŽNOSTI, KTERÉ MÁME a JSOU NAŠÍ PŘIROZENOU SOUČÁSTÍ, NEŽ SE NUTNĚ ZBAVOVAT NĚČEHO, CO TADY PROSTĚ JE, JEN SI S TÍM POD TÍHOU OKAMŽIKU NEUMÍME PORADIT.

Holt si přiznejme, že ne vždy zvládáme těžké situace snadno a s bravurou.

Mám plný pytel vlastních příběhů, kdy jsem něco NEzvládl tak, jak bych chtěl…

Možná může být toto přiznání právě tím zlomem, kdy si UVĚDOMÍME své slabiny a ZALÉVÁNÍM A PODPOROU VLASTNÍCH ZDROJŮ SE NAUČÍME ZVLÁDAT a ŘEŠIT NAPJATÉ SITUACE JINAK.

Myšlenka: Které zdroje, vlastnosti a schopnosti Vám pomohly přežít, uspět a dostat se až tam, kde jste dnes? Co takhle tyto „možnosti“ oprášit, zvědomit a cíleně pěstovat a posilovat?

PS: STAČÍ CHTÍT…

S přáním úspěšné cesty Michal

 


Klikni na Facebook profil
www.kosmal.cz
OTÁZKY. ZAMYŠLENÍ. INSPIRACE.

 

 

NE-NALADĚN

 

Když ladíte rádiovou frekvenci, hledáte tu, kterou nechcete? Nechci být hnidopich, jen se ptám. Všiml jsem si totiž, že až velmi často mluví sportovci o tom, co nechtějí. Tak mě napadlo, jak by se vlastně mohli vyladit na výkon díky tomu, že budou přemýšlet o něčem a vytvářet si představy něčeho, co ve svém výkonu mít NEchtějí…

CHCEŠ BÝT NALADĚN NEBO NE-NALADĚN?

Když jsem se nedávno bavil s šestnáctiletým Jardou, popisoval mi situaci, kdy udělal chybu:

„…a hned po chybě jsem se začal bát, že udělám další. Ten strach mě svazoval, najednou mé sebevědomí zmizelo a na nic dalšího jsem si v tu chvíli netroufnul. Ten strach mě stahuje tady, uvnitř, uprostřed hrudníku, jako by se vyfukovala duše z míče. Víte, jak to myslím… Nechci se takhle cítit, nechci, aby mé sebevědomí spadlo. Vlastně si v tu chvíli začnu HROZNĚ PŘÁT, abych NEUDĚLAL další chybu a ona se stane a pak třeba ještě další…“

Tak si to pojďme spolu rozebrat postupně…

 

OBĚ STRANY MINCE

 

Přijde za mnou sportovec a říká:

„Chtěl bych se zlepšit, posunout, nastavit si hlavu. Chtěl bych vyšší plat, úspěch, přestup do lepšího klubu. Chci se prosadit, chci něčeho dosáhnout…“

Chvíli to vypadalo, jako by přišel do supermarketu a doufal, že právě přišlo nové zboží a on si ho jen pohodlně uloží do svého nákupního košíku. Nechci mu brát iluze, ale takhle to nefunguje…

Jeho naivní přístup mě však inspiroval k zamyšlení, které by se mohlo stát vodítkem pro ty, kteří opravdu chtějí zvládat svou cestu lépe, úspěšněji a cítit se u toho spokojenější sami se sebou…