VYŘEŠTE TO RYCHLE!

 

Přítomnost. Často omílané slovo, znáte ho z moderního klišé “tady a teď“. Jediné, co existuje. To ostatní jsou vzpomínky na minulost nebo představy budoucnosti. Přítomnost je. Tady a teď, teď a tady. Teď a teď a teď. Sled momentů, které se spojují v kontinuální celek a ten vnímáme jako právě probíhající okamžiky. Teď a teď a teď…

V TOMTO MOMENTU – ZDE – JSEM BDĚLÝ,

POZORNÝ, PONOŘENÝ DO DĚJE.

KDYŽ JSEM ZDE, NEMOHU BÝT TAM.

KDYŽ JSEM TAM, NEMOHU BÝT ZDE. . .

 

CHYBIČKA, MYŠLENKY, POCITY, REAKCE

Petr je brankář a před chvílí odkopl míč nepřesně levou nohou. Soupeř situaci nevyužil, ale Petrovy myšlenky se neustále vrací zpět k dané situaci. Přemýšlí o ní, trošku si uvnitř sebe nadává, že to nevyřešil jinak. Setrvává v minulosti, je k ní připoután, ne a ne od ní odstoupit. Nezdar a chybička, kterou okolí hodnotí samozřejmě negativně (trenér kroutí hlavou, spoluhráč se ozve slovní výtkou – proč to nekopneš pořádně), setrvává uvnitř hráče, přestože se na hřišti odehrává další situace. Negativní náhled okolí v Petrovi způsobuje nepříjemné pocity – máme v genech zakořeněný strach z odmítnutí. Pocity nahlodávají jeho zápasovou důvěru a projeví se v jeho chování…

V tomto rozpoložení vstupuje do další složité situace, která tlačí na rychlost jeho rozhodování. Jít nebo nejít? Vyběhnout nebo zůstat? Jeho jednání navenek se zdá být nerozhodné a nejisté, chybí mu klid. Vlastně ho ani nemůže mít, protože není zde – řeší minulost. Když je tam, nemůže být tady a být připraven zapojit všechny své zdroje a schopnosti v nové situaci…

 

OPRAVDU VHODNÁ POMOC PRO PETRA?

Tou nejtypičtější “pomocí“ ze strany trenérů či spoluhráčů je “připomínání selhání“. Je to tak typické, že to nikoho nepřekvapuje. Prostě jen “přiložíme do už hořícího ohně“ a očekáváme, že se tím něco vyřeší. Opravdu je nejsnadnější připomenout člověku, že před chvílí chyboval, klasické vyčítání. Nakolik je to však v dané chvíli užitečné? Pomáhá to? Co se děje s hráčem, když ho výtkami zatahujeme zpět do minulého selhání? Navíc v zápase, kde se již nedá nic vrátit a potřebujeme, aby se soustředil na nové situace – ať se jedná o jakýkoli sport?

Můj názor je (a mám ho v praxi ověřený), že člověk si svou chybu či selhání velmi často a velmi dobře uvědomuje a většinou v něm okamžitě vyvstávájí dvě otázky, které zvyšují tlak: Viděl mě u toho někdo a co na to řekne mé okolí? Tak silný je vliv okolí a prostředí na naše smýšlení, na vytváření obrazu o sobě samém. Když kopne gólman míč do autu, vidí to a chápe, že měl jednat jinak. Už tak je pro něj těžké rychle se odstřihnout od vnitřního sebekritického hodnocení, a to poslední co potřebuje je, aby mu to někdo připomínal a zatahoval ho zpět do minulosti.

Navíc neznám nikoho, kdo by v soutěžním utkání kopal míč do autu úmyslně.

 

NICNEŘEŠENÍ

Praktickým a fungujícím postupem může být STRATEGIE NICNEŘEŠENÍ, kterou nabízím zde:

PROSTĚ SE TO STALO, PRO TENTO OKAMŽIK JE TO PRYČ.

POZDĚJI SI ŘEKNEME, JAK TO UDĚLAT JINAK. . .

Teď už to nechme být, děje se toho mnoho, co bychom měli sledovat a nezaplňujme si kapacitu naší mysli minulými zážitky. Výzkumy říkají, že mozek umí věnovat pozornost jen jedné myšlence a řešit maximálně 3-4 témata naráz, která shlukuje do celků vyhledáváním uložených záznamů, které spolu souvisejí. Z tohoto pohledu by bylo vhodné, aby se hráč znovu soustředil na přítomnost, než aby sám sebe (nebo prostřednictvím druhých) vracel zpět ke své chybě. Spíše bychom mohli sportovci pomoci “strávit nepříjemný prožitek“, pomoci mu rychle se s ním vyrovnat, než ho rozmazávat a tím pádem zvyšovat opakovaně negativní dopad chyby na hráče.

 

ZAMĚŘENÍ NA CHYBU NEBO ŘEŠENÍ?

Může se hodit také zaměření pozornosti na budoucí řešení, kdy poskytneme nové, budoucí a vhodnější řešení. Jen pozor na řeč těla, gestikulaci a tón hlasu. Pokud se podaří spustit v hráči další “pocity ohrožení“, bude sice jeho tělo fungovat na chvíli lépe, ale mozek ztrácí schopnost kreativity a využití kladných zdrojů. Takže nám na hřišti zůstane hráč v pozici “pozor, blíží se ohrožení“, s nabuzeným tělem, ale bez řídící jednotky ve své hlavě. Je tedy na zvážení, jestli hráče motivovat kladně podporou a povzbuzením do dalších řešení nebo negativně výtkami a zaměřením na minulost.

 

OSOBNÍ ZKUŠENOST

Chtěl bych dodat, že jsem jako sportovec vyrůstal pod bičem. Přiznávám veřejně, že mě to sice motivovalo k větší kondiční devastaci svého těla, ale na rozumu, rozhodnosti a kreativitě mi to nikdy nijak nepřidalo. Dnes jen díky svému zájmu a vzdělávání v oboru více chápu, proč tomu tak bylo. Vše se urvat silou nedá a otázkou zůstává, jestli můžeme dělat fotbal (sport) nejen tělem, ale i hlavou.

PS: Přiměřená forma či míra tlaku hráče aktivuje a zvyšuje v něm ostražitost, která podporuje soustředěnost na činnost. Až sem je to správně, pokud znáte detailně svého hráče a víte, “kde je jeho norma“. Zároveň míří úvaha k zápasovému zatížení, kde hraje čas důležitou roli. Otázkou pro trenéra pak zůstane, jestli “hraje s hráčem nebo proti němu“, když už mají na sobě dres stejného klubu…

 

S přáním úspěšné cesty Michal
Otázky. Zamyšlení. Inspirace.
www.kosmal.cz